PÅ™ed 20ti lety jsem byla jako au-pair v NÄ›mecku a divila se, proÄ vÅ¡e rozbité vyhazují a nic neopravují, aÅ¥ už se jednalo o židli nebo praÄku. Bylo mi vysvÄ›tleno, že Å™emeslníků je málo a jsou velmi drazí a chlapi doma jsou leví a nezvládnou to. Je pro vÅ¡echny výhodnÄ›jší koupit vÄ›c novou. A mám prý poÄkat, že to u nás bude brzy taky tak. Obracela jsem oÄi v sloup a myslela na svého Å¡ikovného tátu a dÄ›dy, kteří by si s tím umÄ›li poradit. Takové plýtvání penÄ›zi, takový konzum.

A kde jsme u nás dnes? Chcete Å™emeslníka na stavbu nebo opravit praÄku, a aby ÄlovÄ›k prstíÄkem hrabal a hledal obraznÄ› jehlu v kupce sena. (DobÅ™e, nÄ›které vÄ›ci jsou dnes opravdu neopravitelné nebo Vám sám opravář doporuÄí, koupit novou, jinak u Vás bude za půl roku zas.) Když už se nÄ›kdo najde, je vÄ›tÅ¡inou neschopný, víc namluví, než udÄ›lá a stojí stejnÄ› spoustu penÄ›z. Ti schopní bývají rozebraní na mÄ›síce dopÅ™edu.  A nechat manžela doma pÅ™ivrtat poliÄku? To aby mÄ›l ÄlovÄ›k záchranku na telefonu. Svěřit mu složitÄ›jší úkol už není možné vůbec. (Ne, toho mého se to netýká!)

Každý, kdo má doma dÄ›ti, si pÅ™edstavuje, co z nich jednou vyroste. A málokdo si pÅ™edstavuje Å¡ikovného zedníka, svářeÄe, instalatéra nebo (nedej bože) kominíka! Dříve se s horším prospÄ›chem na vysokou nikdo nedostal  a ani to nezkouÅ¡el. Mít u maturity trojky nebo ÄtyÅ™ky znamenalo, jít si hledat práci. Dnes není problém se na nÄ›jaké vysoké Å¡kole uchytit. Stát jejich vznik nereguluje a pÅ™ibývá pseudooborů, jejichž absolventi jsou sice nezamÄ›stnatelní (je jich prostÄ› příliÅ¡), ale co, prodloužili si mládí a nÄ›kde je stejnÄ› vezmou. RÄení, že Å™emeslo má zlaté dno, tak zaÄíná platit stále víc.

Na uÄiliÅ¡tích tak konÄí dÄ›ti, které na vyšší vzdÄ›lání opravdu nemají, ale bývají bohužel také neÅ¡ikovné a bez zájmu a je jim vlastnÄ› jedno, kam je rodiÄe dají. Výjimky samozÅ™ejmÄ› existují, ale je jich žalostnÄ› málo. Pokud je v roÄníku 15 dÄ›tí a 2 se o obor skuteÄnÄ› zajímají a chtÄ›jí ho v budoucnu dÄ›lat, tak má uÄitel Å¡tÄ›stí. To ovÅ¡em platí i o tÄ›ch vysokých Å¡kolách, kam se nemalé procento studentů prostÄ› jen zašívá.

Co s tím?

RodiÄe by si mÄ›li uvÄ›domit, že vkládat svoje vlastní nesplnÄ›né sny a touhy do dÄ›tí, může být na Å¡kodu. „Když jsem na tu vysokou nemohla já, tak ty půjdeÅ¡!“ Pokud vidíte, že je VaÅ¡e dítko manuálnÄ› zruÄné a nÄ›co ho baví, nechte ho udÄ›lat si uÄební obor s maturitou a aÅ¥ na tu vysokou pak jde, bude-li chtít. Ta cesta mu zůstává otevÅ™ená. Ale už z nÄ›j nÄ›co-nÄ›kdo bude, i bez vysoké Å¡koly a neztratí se v moÅ™i sociálních pracovníků, archivářů a odborníků na genderovou problematiku.